článek byl převzat v neupravené podobě z časopisu REFLEX  číslo 2, ročník 13, ze dne 10.01.2002 - autor textu: Petr Holec
 

 Tam, kde žijí auta

Máte pravdu, jestli vám titulek něco připomíná. Není totiž můj. V menší obměně jsem ho ukradl z reklamy autobazaru AAA, neboť mi chyběla fantazie. Ostatně podobně jako oškubaným zákazníkům, kteří netušili, co je čeká, když sedli na lep
novinovým inzerátům s fotkami Ivy Kubelkové či Dariny Rolincové nebo vztyčenému palci Tomáše Engeho. Ten v televizní
reklamě - připomínající retro pomstu pana Vajíčka v azbestových modrákách - bodře všechny zdraví ze světa F1. Jeho poselství: důvěřujte profesionálům.

Díky. Podle údajů společnosti Automobile Group (její zástupci odmítli schůzku, ani neodpověděli na mé otázky), provozující autobazary AAA Auto Praha a Morava, tomu za dobu její existence uvěřilo 95 tisíc lidí. To firmu s nabídkou několika tisícovek ojetých aut, nabízených jak přes Internet, kde mimo jiné kolují hororové zkušenosti s ní, tak přes teletext, pasuje na lídra v celé střední Evropě. Dobrá práce. Když posloucháte firemní reklamu, v níž vám ke každému vozu nabízejí zdarma rádio, povinné ručení či autokosmetiku od Michaela Schumachera plus výhodný leasing schválený do patnácti minut a půlroční garanci na skryté závady, začne se vám zdát, že v AAA mají vánoce celý rok.

.

Nazdar bazar

Jenže trpká realita za třpytivou reklamou se často blýská mnohem méně než vypulírované ojetiny. Ačkoli je možné
(totiž neověřitelné), že v gigantickém objemu prodeje, který Automobile Group točí, se najde víc spokojených zákazníků
 než nespokojených, příběhy těch druhých, podobající se jako vejce vejci, ukazují, že tady něco smrdí. A že to jsou
především drsné metody autobazaru a celý systém prodeje založený na reklamním klamu, ženském šarmu a psychologickém  nátlaku. Stejně jako tisíce dalších potřebovala i Alena B. rychle auto, ale neměla dost peněz. Na Internetu zjistila, že v AAA  Auto Praha to není problém. "S manželem nám padl do oka escort z roku 1997. Prohlédli jsme si vnitřek i motor a žádnou  závadu jsme ani při zkušební jízdě (ta se odehrává v délce šesti kilometrů sem a tam na rovné dálnici - pozn. autora) neobjevili. Zadarmo nám slíbili povinné ručení a rádio a prodejce garantoval, že vůz není bouraný. Když jsme přišli do kanceláře podepsat smlouvy, ležel na stole štos papírů, dobře dvacet stránek, každá na něco jiného. Neměli jsme vůbec čas si je všechny přečíst, navíc vše je napsáno velmi malým písmem. Až doma jsme například zjistili, že jsme koupili auto kategorie C," vysvětluje Alena B. To podle smlouvy znamená, že "stav vozu je horší než dobrý, tedy že je nezbytná důkladná technická kontrola automobilu a oprava všech jeho agregátů, zejména motoru, převodovky, chladiče a jiných. Dále tak kupující bere na vědomí a akceptuje veškerá rizika a chápe, že firma Automobile Group nemůže být a ani není odpovědná za další opotřebení automobilu a vady automobilu zjištěné kupujícím až po jeho převzetí od prodávajícího." Jistě, neznalost neomlouvá. Jenže tady něco bije přímo do očí: pro bazar velkorysá definice, do níž se vejde skoro cokoli, se moc neshoduje s garancemi skrytých závad. Navíc autobazar vás nepřímo nutí podepsat leasingovou smlouvu tím, že ještě před předáním dokladů od vás vybere akontaci. "Oznámili nám, že jakmile s námi začnou smlouvu sepisovat a my ji pak odřekneme, zaplatíme šest tisíc storno poplatek."

Po třech dnech běžné jízdy se Alena B. začala bát autem jezdit. Zjištění autorizovaného servisu, kam ho odvezla na prohlídku, nebyla překvapující. "Řekli mi, že auto je bourané a celá přední náprava i brzdy (ve smlouvě prodejcem označené jako ,funkční a adekvátně brzdící' - pozn. autora) jsou v havarijním stavu a pro řízení nebezpečné." Po opravě za bezmála 24 tisíc korun a poté, co od autobazaru obdržela fakturu za slíbené rádio a povinné ručení, se rozhodla, že auto reklamuje. "V bazaru mi slíbili, že ho vezmou na prohlídku do vlastního servisu, načež se vrátili s tím, že je v pořádku a že se se mnou nebudou dál bavit. Normálně nás s manželem vyhodili. Zjistili jsme, že kdybychom auto vrátili, zbude nám z osmdesátitisícové akontace asi šestnáct tisíc."
 

Vraťte se s účtem

Příběh Jana Neškody, dalšího, jenž důvěřoval profesionálům, je o to pikantnější, že je sám automechanik. Na rozdíl od Aleny B. s autem nejel po závadě nejdřív do servisu, nýbrž zpět do autobazaru. V AAA Auto Praha si na leasing koupil Huyndai Sonatu za zhruba 170 ti-síc korun. "Byl to automat, nicméně v bazaru mi řekli, že mám na převodovku a motor půlroční záruku," popisuje svou zkušenost pan Neškoda. Po tisícovce kilometrů zůstal s vozem viset v Moravské Třebové. Důvod: převodovka. "Na vlastní náklady jsem si auto nechal odtáhnout do Prahy a vydal se do autobazaru. Protože jsem ze spousty případů věděl, že při reklamaci bývají nepříjemnosti, vzal jsem s sebou právníka. Technik, který se mě nejdřív zeptal, proč jsem přivedl právníka, závadu uznal a dal mi na vybranou: buď auto přivezu k nim, ale oprava na jejich náklady bude trvat nejméně půl roku, anebo si ho na vlastní náklady nechám opravit a přinesu fakturu." Bez potvrzení Neškoda auto odvezl do autorizovaného servisu, kde mu potvrdili, že závadu nezpůsobil on, a za téměř čtyřicet tisíc, jež si půjčil, mu ji opravili. Pak se v doprovodu otce vydal do autobazaru. "Technik si mě pamatoval a řekl mi, abych chvilku vydržel. Po třech hodinách, kdy nás nechali čekat venku a nikdo si nás nevšímal, ruply tátovi nervy a šel to urgovat. Po další půlhodině se vrátil technik se všemi papíry a oznámil nám, že se rozhodli, že reklamaci neuznávají. Načež se otočil a odešel. V tu chvíli jsem si řekl, že na to kašlu a že jen všem lidem řeknu, aby si u áček auto nekupovali." Ani Neškoda nestačil během koupě přečíst všechny dokumenty. "Byly to tuny papírů, které jsem podepisoval. Stačil jsem si přečíst pouze stav auta, kde rozhodně nebylo napsáno, že má špatnou převodovku."

Nesahejte na mé know-how

Protože mi drsné příběhy neseděly dohromady s přátelskou reklamou, vydal jsem se inkognito do pražské pobočky autobazaru sám. Před téměř deseti lety ho založil tehdy ani ne třicetiletý Čechoaustralan Anthony James Denny, původně pro dovoz aut z USA. Jak uvedl před čtvrtrokem v Lidových novinách, které ho s titulkem Šťastný to workoholik zařadily mezi padesátku nejbohatších Čechů, přiměla ho k tomu vlastní zkušenost s koupí ojetého auta. "Zjistil jsem, že v Čechách je to skoro nemožné. A taky jsem tu cítil velké podnikatelské možnosti." Denny měl dobrý čich, dostatek drzosti a dobře věděl, co platí na lidi, kteří touží po autu, ale nemají na ně peníze. Dnes zaměstnává šest set lidí, obrat firmy dosahuje čtyř miliard korun a letošní čistý zisk plánuje na šest miliónů korun. "Je to úžasná cesta, kterou jsme ušli," nechal se slyšet ve stejném článku.

Denny zapomněl skromně dodat, že občas záleží na tom, kdo onu cestu hodnotí. Pravda, jeho bazar působí impozantně. Na obří ploše tu stojí tisícovka ojetých aut s nezbytnými údaji za předním sklem. Mezi nimi procházejí prodejci v kovbojských pláštích a kloboucích, popřípadě ve žlutých nepromokavých bundách. Všichni optimisticky šveholí, i když venku mrholí a zákazníci se klepou zimou. Nevadí, za plotem poskakují ve vytápěném prostoru klokani, které sem, jak mi sdělila sympatická slečna z leasingového oddělení, Denny nechal jako atrakci dovézt z Austrálie. Navíc všechny hřeje pocit, že za hodinu pojedou domů v novém autě.

Lež není ani to, že je personál perfektně vyškolený. Spíš se obávám, že někdy až moc a že šlape citelně líp než mnoho aut, která prodává. Mladý muž ve žluté bundě, jenž se u mě a vyhlédnutého fiata v mžiku objevil, nejdřív vychválil mou skvělou volbu (nemusel moc lhát, auto bylo celkem zánovní), načež mi ukázal motor, kufr a interiér. Pak mě vzal na šestikilometrovou projížďku po přilehlé dálnici, při níž mě nechal řídit. Během jízdy jsem se ho zeptal, jestli dostanu zdarma rádio. Podíval se na mě, ukázal na typizovaný model zabudovaný v palubní desce a o něco chladnějším hlasem opáčil, proč chci rádio, když auto už jedno má. "Navíc tohle má výhodu, že vám ho nikdo neukradne," dodal, ještě než jsem stačil říct, že ho chci, protože ho slibují v reklamě. Po menším slovním ping-pongu jsme se dohodli, že se zeptá manažera a připraví mi "balíček" na míru. S povinným ručením zdarma, uváděným bez další specifikace ve stejné reklamě, to šlo mnohem rychleji. "To dáváme pouze k vozům placeným v hotovosti," ukončil debatu, aniž se pokusil odpovědět na mou otázku, kolik takových je.

V areálu jsem řekl, že si auto zřejmě koupím na leasing. Prodejce mě odvedl do prosklené místnosti s videoprojekcí Mr. Beana a požádal mě o číslo mobilu a poštovní směrovací číslo. "To je zcela běžná procedura," odpálkoval můj dotaz ohledně PSČ a požádal mě o občanku. "Nebojte se, to je běžné prověření," odvětil stejným způsobem na dotaz ohledně občanky a jeho úmyslu odnést ji na půl hodiny neznámo kam. "Bez toho to nepůjde, každá leasingová smlouva je šita na míru," ukončil vše.

Za půl hodiny už jsem kráčel do prvního patra, kde mě před prosklenou stěnou, za níž se rozkládají kancelářské kóje, uvítala velmi štíhlá a vysoká dívka s velmi plnými rty, oblečená do velmi sexy modelu. V mžiku jsem seděl naproti dvěma dalším a na stole mezi námi ležela moje občanka. Znovu jsem se zeptal, na co ji potřebují, když podle ní stejně nemůžou připravit žádnou smlouvu na míru, a znovu jsem dostal stejnou odpověď jako v přízemí: běžná procedura, bez níž to tady nejde. Poté, co jsem si vybral typ leasingu, ujistil se, že u vybraného fiata mám půlroční záruku na motor, převodovku i skryté závady, a opět se zeptal na rádio a opět dostal stejně mlhavou odpověď, se mě jedna z dívek zeptala, jestli u sebe mám peníze na akontaci, něco přes 60 tisíc korun. "Tak nám tady nechte dvoutisícovou zálohu a my vám auto podržíme," nabídla mi po mé záporné odpovědi. Až po optání mi sdělila, že jde o nevratnou zálohu. Když jsem odmítl, naštvaně zvedla telefon a zavolala jinou dívku, opět velmi sexy, která se nade mnou sklonila a vysvětlila mi, že je pouze v mém zájmu zálohu složit a že jestli se bojím, můžeme se dohodnout i na vratné záloze. Po opětném odmítnutí nade mnou zlomily hůl.

Když jsem z autobazaru odcházel, chápal jsem, na čem je Dennyho zázrak založen. Stupňující se psychologický nátlak na lidi, z nichž většina nemá dost peněz, ale nutně potřebují auto, a kteří při nedbalé četbě dlouhých a chytře formulovaných smluv věří, že si černého Petra nevytáhnou zrovna oni. V autě, na stejné dálnici, kde jsem testoval fiata, jsem si vzpomněl na dvě věci. Za prvé na jiná Dennyho slova, opět ze stejného článku: "Miluju byznys, žiju byznysem, sním o byznysu. Jsem šťastný, že ho můžu dělat, prostě si to užívám. Asi nejhorší, s čím jsem se tady setkal, je typická česká závist. V době začátků jsem cítil takové to obecné nepřátelství k cizincům, k jejich know-how, které jsem měl, a proto jsem místním podnikatelům začal brzy šlapat na paty. Lidi tady prostě po čtyřiceti letech komunismu nejsou zvyklí na ty úspěšné." A za druhé jsem mohl dopadnout mnohem hůř, to když jsem si vzpomněl na příběh dalšího zákazníka, který si vzhledem k jeho brutalitě nechávám až na konec.

NEUMÍŠ ČESKY, TAK VYPADNI!

Jakub Fabel se rozhodl prodat v AAA Auto Praha fiestu a peníze ihned ve stejném autobazaru použít na akontaci jiného auta, což autobazar nabízí. Vyhlédl si mondeo a u prodejce se ujistil, že auto není rezervované. "Řekl jsem, že chci nejdřív prodat své auto," vzpomíná Fabel. "Podívali se na ně a zeptali se, kolik za ně chci. Řekl jsem, že sto deset tisíc, načež mi nabídli devadesát. Nakonec jsem souhlasil, těšil jsem se, že odjedu novým autem. Vzali si klíčky a vyzvali mě, abych šel do kanceláře, že to sepíšeme. Vyplnili nějaké papíry a najednou koukám, že mi dávají peníze. Počkejte, já nechci žádné peníze, já chci nový auto!" zděsil se Fabel. V té době už dobrovolně podepsal prodej svého auta, ovšem v očekávání, že následuje koupě nového. Omyl. "Přišla slečna a řekla, že na mondeo už někdo složil zálohu. Chtěl jsem zpátky svoje auto, přece odtud nepůjdu pěšky, navíc bych ho normálně nikdy neprodal tak levně. Jenže oni měli klíčky a auto mi odmítli vrátit." Když začal Fabel křičet a vyhrožovat policií a že bez auta neodejde, otevřely se dveře a z nich vyšel robustní muž. "Zezadu mě chytil za ramena a povídá: ,Rozumíš česky?! Tak vypadni!!' Pak přišli další tři, chytili mě za ruce a skoro mě dveřmi vyhodili ven." Stejně jako ostatní Fabel, jenž z ďáblické periférie nakonec skutečně odcházel pěšky, se dál nebránil. "Nešlo o takový peníze, navíc jsem dost zaměstnaný člověk. Šlo o princip, o jejich mafiánské metody a o to, že mě podle mého úmyslně uvedli v omyl."
Jo, tam, kde žijí auta.

autor textu: Petr Holec
 

článek byl převzat v neupravené podobě z časopisu REFLEX  číslo 2, ročník 13, ze dne 10.01.2002